Jméno: Cintila
Pozice: Omega
Pohlaví: ♀
Věk: 4 a půl roku
Vzhled
Poměrně nenápadná vlčice s typicky zbarvenou srstí do odstínů bílé, šedé a krémové a s drobnou tělesnou konstitucí, která jí propůjčuje jistou hbitost, avšak se díky ní neřadí ani zdaleka k těm nejsilnějším či nejvytrvalejším. Není na ní prakticky nic, co by nějak závratně poutalo pozornost. Poměrně pohublé končetiny a pár světlých jantarových očisek s odstíny do žluta vrhá povětšinou nepřítomný roztěkaný pohled kamsi do dálky. Pohybuje se poměrně rychle a mrštně, ale elegance ani obratnost jí do vínku dána nebyla.
Rodina: Matka Arwen, otec Vidart a sourozenci Janis, Rona (†) a Kari.
Historie
Narodila se jako jedno ze čtyř vlčat alfa samici v jedné ze skromnějších smeček. Ze všech čtyř vlčat se na svět vydrala jako poslední a byla zároveň tou nejdrobnější, tedy tou nejméně vhodnou adeptkou k přežití. Učila se pomalu, její sestry (Janis a Rona) a bratr Kari nad ní byli v mnohém ohledu popředu. Byla zvědavá. Ale ne zrovinka učenlivá. Svých cílů dosahovala odmalička poněkud zvláštním neohrabaným způsobem. Věčně se nachomýtala do nějakých problémů, byť docela nevědomky!
Ráda zkoumala kdejakou “novou věc na obzoru” bez ohledu na potencionální nebezpečí. Skoro jako by jí už jen onen holý fakt, že se jí povedlo přežít své potažmo nejzranitelnější období mělo představovat všechno nebezpečno, se kterým se kdy mohla setkat.
Se svou pečovatelkou měla dobrý vztah. Ne přímo vynikající nebo nekonečně pevný. Ale dobrý. S ohledem do minulosti pro ní musela být docela oříšek. Často se nějakou zvláštní shodou okolností připletla do ne zrovna ideálních situací nebo se motala pod nohy starším vlkům ... Nebo se ztrácela z dohledu. Jakoby si nic neuvědomovala. Jakoby bylo zcela jedno, kolikrát si “spálila čumák”. Byla vtělenou štěněcí bláhovostí a bezstarostností. Možná až příliš.
Co se týče sourozenců, nejvíce si rozuměla s Ronou, která se zdála být podobně neobratná jako ona sama. Janis s Karim se od nich později distancovali. Janis byla z celého vrhu nejmohutnější a nejstatnější. Mohutná tmavě šedá vlčice. Učila se taktéž nejrychleji a zdědila právě tu potřebnou průbojnost a intuici, se kterou by později mohla převzít pozici alfa samice. Kari byl spíše drobnější, ale rád se vozil v Janisině stínu a učil se od ní.
Zatímco Janis s Karim a později i s Ronou již přebírali odpovědnost a hledali si své místo ve smečce, ona stále žila svým hravým štěněcím světem. Čím starší se stávala, tím více šrámů si odnášela.
Čas plynul a mnozí členové smečky na její šarvátky začínali reagovat víc a víc podrážděně. Pohár přetekl, když se připletla pod nohy alfa samce. V té době už by rozhodně neměla být malé nicnechápající štěně, byť stále svou pohublou stavbou těla mohla působit krapítko bezradně a zranitelně. Alfa samce to dosti pobouřilo. Smečka utichla a zpozorněla. Schopný vyslanec omegy se rozhodl celou situaci pokud možno sklidnit, ale dříve nežli se k alfa samci a Cintile mohl dostat, se do, již tak dosti nepříjemné, potyčky připletla Rona, Cintilina sestra. Chtěla ji bránit! Bránit! Ona - bezvýznamné skoroštěně ... Navíc tehdy! Nemělo se to vůbec stát. Ale stalo se. Rona tedhy přišla o život a Cintila nakonec vyvázla, byť ne zrovna beze šrámů.
Tu noc se smutně stáhla do klubíčka, do prohlubně, kde si hrávala s Ronou a nešťastně kvílela. Vlastně příliš nechápala zjev, který se jí odehrál před očima. V jednu chvíli to byla Rona - její sestra. V tu druhou už jen bezvládně ležící tělo. Zapomenuté jako otisky tlapek, které se dřív nebo později rozšlapou do shluku jiných otisků či zmizí pod nánosem nového sněhu.Všechno se to událo tak rychle.
Později pochopila, že nejen ona se toho dne chovala hloupě.
Příběh bezstarostného štěněcího hraní skončil.
Bylo těžké si vydobýt svou pozici ve smečce, neb se náchazela v její největší propadlině. S Janis spolu nikdy nevycházeli a Kari ji naprosto ignoroval. V lovu nijak zvláště nevynikala, neb i přes svou hbitost byla stále zoufale neohrabaná a neostražitá. Vždycky měla problémy se soustředit a její pozornost jakoby v jednu chvíli byla a v tu druhou se jednoduše vypařila kamsi do prostoru.
Cintila se poté dlouhou dobu nachomýtala na okraji smečky, v úplné periferii celé její hiearchie. Spřátelila se s několika vlky z omegy, nejvíce s Rottou, šedozrzavou starou klidnou vlčicí, která se jí poněkud zvláštním způsobem ujala. A která bůhvíproč “přetrpěla” všechnu její nevyzrálost a s nekonečnou trpělivostí se jí zastávala. Na Cintilu působila zvláštním uklidňujícím dojmem, neb z ní vycházelo smíření a harmonie, kterou ona sama postrádala.
Pomalými krůčky se začleňovala do smečky a stávala se její součástí, byť jako omega neměla mnoho pravomocí.
Nad severem se začaly snášet dešťové mraky. Přišel čas, kdy krutost zimy na malou chvíli polevila na své ostražitosti. Ledy roztávaly. Alespoň jejich svrchní vrstvy. Z luk se draly zrezivělé travní porosty. Její sestra Janis převzala úlohu alfa samice a z bratra Kariho se stal smečkový ochranář.
Zanedlouho nato stará Rotta zemřela a Cintila se, tentokrát již doopravdy, musela postavit na své vlastní nohy.
Ráda pozorovala dění ve smečce. Sledovala. Ačkoliv v podstatě spíše z dálky. Měla své místo. Ale její štěněcí elán a průbojnost už nikoliv.
Dny plynuly. Často pochybovala, zda je pro smečku přínosem, neb smečka sama o sobě byla skromná a členů omegy zde bylo i s Rottinou ztrátou stále dosti. Postupem času si začala připadat přebytečná a v jistém ohledu snad i osamělá. Neurčitý pocit, že patří někam jinam, se v přílivových vlnách vracel čímdál častěji až se nakonec jednoho poklidného večera rozhodla smečku opustit.
Možná to byl další z řady jejích bláhových rozmarů.
Možná ne.
